Pinnawala je malý slonní ráj. Hlavní turistickou atrakcí je samozřejmě slonní sirotčinec - velká farma, kde se starají o opuštěná slůňata nalezená v okolní džungli. Sloni se tu učí pracovat a také poslouchat - dospělý slon údajně dakáže rozeznat asi 30 povelů. V okolí Pinnawaly je několik dalších osad, kde je možné slony nejen pozorovat, ale i koupat nebo dokonce osedlat. Slon je na Srí Lance téměř národní zvíře, jeho vyobrazení lze spatřit na všech zdejších památkách a právě tady, v Pinnawale, se slonní mýtus mění v realitu...

Úterý 2.3.1999 Z botanické zahrady na okraji Kandy míříme na západ. Čeká nás asi 40km cesta, během které sestoupíme z vrchoviny do nížinné džungle, ve které se nedaleko města Kegala nachází osada Pinnawala se spoustou slonů. Po mírném zklamání z Habarane se už nemůžeme dočkat, až si konečně užijeme zdejšího nejpopulárnějšího zvířete. Během jízdy serpentínama se kocháme krásnými výhledy na údolí poseté palmovými lesy. Projíždíme několika muslimskými městečky, ale zdejší mešity nejsou nic zajímavého takže naše první zastávka je až v obci Randeniya - u prvních slonů. Platíme každý 200Rp. za vstup na malou farmu a jdeme nejdříve na ukázku slonní anatomie. Vidět slonní lebku nebo stehenní kost je sice zajímavé, ale my jsme už po očku pokukovali po živé realitě a zamířili k říčce, kde se zrovna rochnili dva chobotnatci se svým slonovodem. "Můžete je jít vykoupat", pobízí nás místní průvodce, ale nám se do vody moc nechce, takže raději čekáme až sloni z vody vylezou. Jen se první slon oklepal z vody, už jsem na něj hupsnul. Ani jsem netušil, jak takový slon šimrá. Má totiž po celém těle drobné chloupky a pokud přes sebe nemá přehozenou nějakou deku, je to hezky cítit na nohách. Konečně jsem splnil svůj cíl a připsal slona na pomyslný seznam zvířat, která měla tu čest nést mě na hřbetě. Tenhle slon sice není ještě zcela dospělý, ale poslouchat umí na slovo. Na povel dokoce pózuje se zvednutou nohou a chobotem. Pěkně jsme se povozili a bylo na čase pokračovat do sirotčince, abychom nezmeškali koupání jeho sloních obyvatel. Slonovodovi jsme dali kilčo a nasedli do auta vedle kterého se mezitím usadil krotitel hadů s kobrou, takže zase bylo co fotit. Do Pinnawaly to bylo kousek, takže zachvíli už jsme míjeli dopravní značku se sloní mamčou a jejím potomkem - pozor tady přechází silnici slonní rodiny - a slon má vždy přednost, je totiž větší a rozbil by nám auto...

Vstupné do sirotčince je 100Rp. a ještě se musíme složit na poplatky za kameru (200Rp.). Konečně vstupujeme na velkou farmu, která je rozdělena do tří částí. V první se učí dospělí sloni poslouchat povely a pracovat. Tady jsme narazili na jednoho poměrně velkého slona, který přenášel nějaké klády. Tady člověk vidí, jak silné zvíře slon opravdu je. Druhá část - to jsou zdejší "kojenci". Asi šest malých slůňat, které zrovna krmili jejich ošetřovatelé mlékem, bylo soustředěno v malém altánku. Mléko pili jako normální kojenci z plastikových lahví s dudlíkem a občas do sebe pěkně strkali, jen aby se dostali co nejříve na řadu... Je to taková umělá atrakce pro turisty, kteří obléhají altán ze všech stran, takže jsem byl rád, že se mi podařilo udělat aspoň jednu fotku. Třetí částí je výběh, ve kterém se pohybuje asi 40 slonů - od velkých až po malá slůňata. Turisté se mohou klidně ke slonům přiblížit, pohladit a vyfotografovat. Tady jsme si užili slonů asi nejvíc a spouště našich foťáků jen cvakaly. A to nás ještě čekal zlatý hřeb - již vzpomínané koupání. To se slonní stádo z výběhu přesune přes silnici (proto je tam ta dopravní značka) k řece a tam se asi hodinu ráchají. Na břehu řeky je pro turisty připravena restaurace s terasou, ale jakmile sloni s mohutným duněním a troubením prošli okolo terasy do vody, všichni se přesunuli na břeh řeky a tak nezbývalo než opustit pohodlná křesla a sledovat slonní vodní hrátky z bezprostřední blízkosti.... Cestou z Pinnawaly jsme se ještě na chvliku zastavili na předměstí Kandy v továrně, kde se zpracovávají drahé kameny a zasazují se do šperků. Nejdříve jsme si prohlédli velmi kýčovitou expozici s umělou štolou a těžební jámou a potom jsme navštívili místní dílnu, ve které děvčata drahokamy vybrušují a dělníci s nimi potom krášlí zlaté a stříbrné šperky. Nakonec jsme se octli v přepychové prodejně, kde se od nás očekávala koupě nějakého toho suvenýrku, ale my jsme celkem brzy odhadli naše finanční možnosti a raději jsme se tiše vytratili...